Rodící zkušenosti

 

RODÍCÍ ZKUŠENOSTI - zpověď

Vždy když mám určité nesnáze a v hlavě se mi stále motají prožitky pořád dokola, tak píši. Nevím proč, ale vždy se mi poté uleví a mám dojem, že na ty své bolístky, které mne trápí nezapomenu, jen je odsunu z hlavy na "papír"....

Mám za sebou tři porody a každý z nich mi přinesl velkou zkušenost. Bohužel musím konstatovat, že žádný z nich neproběhl hladce.

    První životní zkušenost a velká životní bolest přišla v pátek 16.10.2009 v odpoledních hodinách (cca v 15:30 hod.), kdy jsem odjela do porodnice rodit své první dítě.  Anička přišla na svět v 17:52 h.
    Jak mnozí z Vás ví, moje první dcera Anna zemřela čtyři dny poté, v úterý 20.10.2009 krátce před 21 hod. Důvod byl jediný - pozdě nařízený císařský řez, odpovědná paní doktorka k porodu přišla ke spontánnímu porodu pozdě a čerstvá absolventka medicíny, která u porodu byla v danou chvíli, nic zásadního neudělala. Bohužel se stalo, mi bylo řečeno. Ano, mohlo dojít k dřívějšímu nařízení o císaři. Mohlo....
    Vzpomínám na ty chvíle s velkou bolestí a vždy se mi sevře srdce a v puse mi zhořkne. Bylo to to nejděsivější, psychicky nejbolestivější, co jsem kdy zažila. Jako čerstvá maminka čekáte na JIP, kdy Vám přivezou dítě, když tak řeknou a místo toho přijde lékař a neřekne téměř nic - jen že dceru oživovali. Když se ptáte, zda je živá nebo mrtvá nebo jestli bude postižená, tak pokrčí rameny. To bylo vše, co jsem v ten osudný páteční večer na oddělení gynekologické JIP zažila a mám to před očima dodnes. Od té doby se mi změnil život. Psát o tom, jak těžké bylo se s vyrovnat s faktem, kdy za Vámi přijde primář neonatologie a ptá se Vás, zda-li když přijde osudný moment mají dceru se pokoušet oživovat, či ne, je šílené. Že stav, ve kterým byla může trvat den, týden, ale i měsíc - byl nepředstavitelný. Anička, ač jsem ji donosila živou a zdravou až do porodnice (geneticky zdravé dítě prokázala pitva), by následky porodu přežila jen s velkým postižením. I otázka, kdy celý víkend jsem v hlavě měla to, zda-li jsem schopná a hlavně dostatečně psychicky silná na to, abych se denně dokázala starat o postiženou dceru, když by to přežila, byla nepředstavitelná. Žádný kurz, který jsem absolvovala, mne nepřipravil na tuto zkušenost. Ba ani zmínka o tom, že porod nekončí jen přirozeným spontánním porodem či sekcí, ale normálním porodem, sekcí a mrtvým dítětem - na to mne nikdo nepřipravil. Proto považuji za nezbytné, těhulinky se kterými se setkám, informovat i o tom, že život je nevyzpytatelný a že jediný okamžik, pár vteřin, Vám změní celý dosavadní život.
Tak to bylo v roce 2009 a dodnes, kdy přichází v kalendáři měsíc ŘÍJEN jsem vždy víc vyděšená a nesvá. I po těch šesti letech mi je v období 16. až 20. smutno a zpravidla, když mne nikdo nevidí a já vzpomenu na Aničku, tak mi tečou slzy a nejsou k zastavení. Stále si vyčítám, že jsem způsob rozloučení se svojí prvorozenou dcerou nezvládla. Že jsem se s ní nerozloučila, že jsem byla slaboch, který se bál jít za ní na Neonatologii na resuscitační JIP, když mne v pondělí pustili  z JIP. Pořád mám v hlavě, že jsem ji tam nechala umřít samotnou. Dodnes si to vyčítám. Bohužel věci vrátit zpět nejde. Mohla jsem se rozloučit lépe, držet jí v náručí a nebát se, že se setkám tváří tvář se smrtí. Neudělala jsem žádnou fotku, nemám žádnou vzpomínku - jen pár fotek z těhotenství a jednu jedinou fotku z ultrazvuku z 12 tt.
Věřím, že jsem situaci mohla zvládnout lépe a možná i lépe se vyrovnat s faktem, že život není spravedlivý. Jen je nutné zůstat stát "na nohou" a nebát se. Otázkou je, kolik měsíců ŘÍJNŮ bude takto těžkých? Lze někdy zapomenout? Každý rok po smrti Aničky něco přinesl, ale ŘÍJEN je a byl její měsíc - měsíc smutku a slz. O to těžší mi přijde situace teď, kdy jsem porodila své třetí dítě. ....ale nepřeskakujme.....

 

ANIČKO, JE MI TO STÁLE POŘÁD LÍTO. Vzpomínám na Tebe s láskou.
 

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

TOPlist
aktualizováno: 31.01.2020 11:36:01